DAVID HANVALD

Narodil jsem se v České republice a studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 2009 jsem diplomoval sérií obrazů s názvem Systém, konstrukce, řád. Jednalo se o práce vycházející z nerealizovaných staveb Louise Kahna a z jeho textů o architektuře. Vznikly obrazy jako Cihla, Místnost, Budova, Město a Synagoga. Byla to jedna z prvních sérií zabývajících se dějinami umění. Dějiny umění, tedy spíše dějiny umění 20. století, se pak staly výchozím bodem pro další na sebe navazující cykly. Často se ohlížím do historie a do různých disciplín umění, jako je např. grafika, objekt, architektura, akce, fotografie, text… Vznikly ale také série, které s dějinami umění a jejími artefakty nikterak nesouvisí. Což je například série Lidová dovednost, kde se předobrazem stal plot mého souseda, nebo série Kostky vycházející z dětské dřevěné stavebnice.

K této dřevěné stavebnici se v průběhu své práce vracím a vždy vznikají nové série, které mají společný základ. Poprvé jsem se stavebnicí pracoval v roce 2009 při své diplomové práci. Tehdy vznikaly obrazy, které byly v poměru k jednotlivým dílům stavebnice (čtverec, obdélník, trojúhelník, kruh…) zvětšeny a měly bílý podklad. Jejich barevnost byla definována pouze jedním tahem, podle barvy jednotlivých kostek. Vznikla variabilní minimalistická série obrazů, ze kterých bylo možno na stěně sestavit různé kompozice, např. do rohu místnosti. První velká kompozice č. 1. byla postavena v roce 2010 pro Dům umění v Českých Budějovicích. Poté jsem se věnoval jiným sériím, např. sérii Židle, která vycházela z betonové plastiky Bruce Naumana Odlitek prostoru pod mou židlí (1963–1968), kdy jsem z fotografie této betonové plastiky konstruoval židli Bruce Naumana. Tehdy mě zajímalo, jak vypadala jeho židle, a to byl impulz k tomu zabývat se tématem židlí slavných architektů a designérů. Dalšími sériemi byly Objekty, David Hanvald a typografie a další. V roce 2015 jsem se opět vrátil ke stavebnici, tentokrát v návaznosti na texty finského architekta Juhani Pallasmaay.

K jeho knize mě přivedla náhoda, která má v mé práci důležité místo. Náhoda je totiž také přítomna v barevnosti mých obrazů. Již před časem jsem vytvořil tabulku barev, kdy jednotlivé barvy mají své číslo. Když jdu pak udělat tah na plátno, vylosuji si číslo, např. 9, což je světle modrá. Tento postup vznikl z důvodů zbavení se estetizace obrazu vlastním výběrem barev. V  textech Pallasmaay mě zaujalo jeho zkoumání ohniskového a periferního vidění. Fotografie architektury vnímá jako centralizované obrazy, které mají ohniskový charakter, ačkoliv kvalita architektury v podstatě závisí, jak se zdá, na přirozenosti periferního vidění, jež obklopuje subjekt v prostoru. Kvalita architektury tedy nezávisí jen sama od sebe, ale také na okolí. A tyto úvahy o architektuře jsem vnímal i ve vztahu k obrazu, k rámu obrazu, k obrazu, který visí na stěně. Co musí kolem sebe mít hlavní obrazová plocha, aby mohla být vnímána jako kvalitní dílo? A to je princip dalšího cyklu obrazů, kde jsem použil stavebnici. Tentokrát jsem však pracoval přímo s malými dřevěnými kostkami. Na plátnech zhruba 55 × 48 cm jsem vymezil hlavní obrazovou plochu, ve které byla umístěna dřevěná kostka. Hlavní obrazová plocha měla kolem sebe jemně naznačen rám a ze dvou stran jsem dvěma tahy vytvořil stín, který rám vrhá. Na pravé straně plátna jsem pak vytvořil černobílou kartičku, která se používá při focení obrazů kvůli kontrastu. Tehdy vznikla velká série malých obrazů s prvky stavebnice v jakési vazbě na architekturu a úvahy o ní.

Po vzniku této série ji bylo potřeba zdokumentovat. Jelikož dřevěné kostky vystupovaly z plochy plátna do prostoru, bylo potřeba nafotit také pohled ze strany. Tento boční pohled se pak stal dalším impulzem k vytvoření nové série. Obraz generuje obraz. Tentokrát šlo o velkoformátové obrazy, které stále pracují s myšlenkou Juhani Pallasmaay, přibyl však další prvek, který obklopuje hlavní obrazovou plochu, a obrazy začaly mít nepravidelné, prostorově ubíhající tvary. Tato série není ještě dokončena a stále na ní pracuji. Mezitím již však vznikají nové obrazové cykly, které rozvíjejí ustálenou pravoúhlou tvarovost obrazu. Zabývám se též různými závěsnými objekty, které si pohrávají s prostorovostí, ale vždy jde o dvourozměrnou věc.

Pro rezidenci v Kremsu jsem se poprvé rozhodl vytvořit sérii objektů, prostorových věcí, které ale kontinuálně vycházejí z mé práce. A znovu se do popředí zájmu dostala dětská dřevěná stavebnice. Jednotlivé díly byly pětadvacetkrát nazvětšovány (krychle, kvádr atd.). Kostky se skládají z částí, které jsou potažené plátnem, a každá jednotlivá strana jednoho objektu má svou vylosovanou barevnost. Ta je určena opět pouze jedním tahem na bílém podkladu, jednotlivé části jsou pak sesazeny do sebe a vzniká kostka (objekt). Větší množství těchto kostek (objektů) pak umožní velkou variabilitu v sestavovaní jednotlivých kompozic v návaznosti na specifický prostor. Paralelně zde také vznikají rohové objekty, jejichž tvar také kopíruje tvar dětské stavebnice a také jsou pětadvacetkrát zvětšeny, jsou však vytvořeny formou hranolové linky, která je také barevně označena. Vzniklo zde celkem osm prostorových objektů a práce na papíře.

V Kremsu jsem byl poprvé v roce 2015. Tehdy mě David Komary přizval na výstavu Bringing the Dream Home, která proběhla v Galerii Stadtpark (J. Stockholder, P. Fernandes), a toto město, na které navazuje Wachau, jsem si oblíbil. Naposledy jsem zde byl v červnu na výstavě Abstrakt Spatial ve zdejší kunsthalle, což pro mě byla důležitá výstava. Nyní se blíží konec října a dva měsíce v Kremsu byly skvělé.

David Hanvald